LVT Kyjov 2025 - aneb jak nám to příroda naplánovala

Letošní léto je plné zážitků, očekávání, doufání, lehkých nervíčků, aby se vše stihlo a zvládlo. A vše se zatím daří plnit, jako jednu z našich nejmilejších záležitostí roku - letní výcvikový tábor s naší partou přátel pod taktovkou té nej výcvikářky Bohunky Šibalové. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda se budeme moci zúčastnit, protože jsme byli odkázáni na přírodu, jak nám to vymyslí. Rozumějte, plánovali jsme pro letošní rok, že chceme mít vrh B. A Arminka panenka ne a ne hárat :) Tak chovatelka čeká a čeká a počítá a počítá :))) A víte co? Dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Army začala hárat těsně před začátkem tábora, na tábor tedy jela ještě ve stavu, kdy mohla hezky makat a nenechat Luckyho, aby to musel odpracovat všechno sám. Přeci jen je to už starší chlapec a rád si občas odpočine. A tak Arminka makala, krásně stopovala, makala na poslušnosti i na obranách a byla moc šikovná, jsem na tu holku pyšná, jak se krůček po krůčku posouvá. Až mě napadla hříšná myšlenka, jestli není škoda jí do těch pokroků hodit vidle mateřstvím :) Ale škoda to není. Však ona pak znovu naváže a ukáže nám, zač je toho šikovná stafinka :) Příští rok plánujeme složit zase nějakou tu zkoušku. 

Ke konci tábora nás zasáhla menší nepříjemnost, panička onemocněla (protože chlemtala pitíčka s ledem a pak se diví). Takže první vyšetření progesteronu, které jsme absolvovali ještě na táboře, absolvovala kašlající, smrkající a s horečkou. Co si budeme - je to potřeba? Je. Tak musím něco vydržet, no ne? Po návratu domů panička nekompromisně odpadla se zánětem průdušek, nicméně ani to nemohlo bránit dalšímu vyšetření na progesteron. V tomto směru není čas ležet, příroda nepočká. Jelikož první progesteron proběhl v pondělí (ještě nízká hladina), ve středu další test ukázal pokles namísto růstu a dostaly jsme doporučení přijít na další buď v neděli, nebo v pondělí. A mně se to nezdálo, neboť tu fenu znám, žiju s ní, vidím jak se chová, jakou barvu má hárání, jak se nastavuje atd. A tak jsem vyrazila na další progesteron dle vlastní intuice ještě v pátek před víkendem s větou "paní veterinářko, já jsem opravdu přesvědčená, že je nejvyšší čas". A paní veterinářka mi po vyhodnocení testu dala s úsměvem od ucha k uchu za pravdu: "jeďte krýt ideálně ještě dnes, nejpozději zítra" :) Panika? Ani ne, s tím se tak trochu dalo předběžně počítat, tak to prostě je, příroda je mocná čarodějka a ráda si zažertuje. Tak jsme si telefonicky vše domluvily s majitelkou krycího psa, zajistila jsem hlídání Luckyho u naší psí babičky a vyrazily jsme s Arminkou za ženichem. Krytí proběhlo v nočních hodinách, ale naprosto v poklidu a krásně přirozeně. Za tuto vlastnost naší Army - svolnost ke krytí - jsem velmi vděčná. Když jsme se okolo půlnoci dostaly na hotel, špinavé, unavené, panička ukašlaná a s teplotou, asi jsme nevypadaly zrovna reprezentativně :) Když jsme ale s Arminkou uléhaly ke spánku, myslela jsem jen na to, že jsme to společně zvládly. A pocítila jsem vděčnost, že jsme si mohly v letošním roce ještě užít tábor, že jsme v pořádku dojely, že je Luckynek v bezpečí na hlídání u babičky, že je Arminka zdravá, že se po návratu domů určitě dám brzy taky dohromady (prdlajz, další dva týdny se mě moribundus držel jako klíště). 

A tak to prostě je. Člověk nemůže naplánovat vždy vše do posledního puntíku. Důležité je přijímat věci s pokorou a vděčností.